Meerschaum, mořská pěna, sepiolit, hydratovaný křemičitan hořečnatý, meršán, to jsou názvy které skrývají ten samý nerost.
Nerost sepiolit byl objeven geologem E.F. Glockerem roku 1847. Vzhledem připomíná sepiovou kost a je lehký a porézní. Po vytěžení je měkký, ale vlivem slunečního záření se vytvrzuje. Jeho charakteristickou vlastností je rychlá absobce vody.
Většina „mořské pěny“ pochází z Malé Asie, zejména z oblasti tureckého města Eskisehire. Říká se, že v okolí Eskisehire je asi 4000 kolmých štol, rozbíhajících se do mnohakilometrových chodeb. Menší ložiska byla nalezena i mimo tuto oblast např. v Řecku v okolí Théb a na ostrovech Euboea a Samos, v Itálii v oblasti Vitipenu, Val Passiria, Val di Vizze, a Alto Adige, ve Francii, Španělsku, Maroku. Ložiska jsou také v Tanzánii (tamní „pěna“ je geologicky mladší a silně znečištěná). Je zajímavé, že i malé ložisko bylo objeveno i u nás u Moravského Krumlova. Ložiska jsou i ve Spojených státech v Pensylvánii, Jižní Karolíně a Utahu.
Nejplepší „mořská pěna na výrobu dýmek se nachází ale v Turecku. Tradičně bylo největší zpracování merschaumu ve Vídni kde kolem roku 1870 bylo okolo 200 firem. V té době platilo, že všechny dýmky z „mořské pěny mají mít náustky z baltského jantaru. Nicméně asi první dýmka z evropského meršánu byla vyrobena v Maďarsku. Zákazem vývozu surového meršánu z Turecka v 70. letech minulého století, tradiční výroby zanikly, ale naopak domácí turecká produkce výrazně vzrostla.
Na trhu se můžeme setkat kromě dýmek vyrobených z bloku „mořské pěny“ řezbou, také s dýmkami vyrobenými z lisovaného merschaumu. Je to vlastně nekvalitní (znečištěný) meršán a odpad z vlastní výroby dýmek, který se rozemele, pročistí, vybělí, a z přidáním křemičitanu draselného a solí draslíku se vaří. Potom se lisuje přímo do tvaru dýmky. Tyto dýmky se vyznačují především nízkou cenou a zcela jinými vlastnostmi. Neabsorbují vlhkost, špatně, nebo vůbec se nebarví a kouření z nich spíše připomíná kouření z porcelánky nebo hliněnky. Než byl pro výrobu dýmek zaveden briár, byla hlína a „mořská pěna“ základním materiálem pro výrobu dýmek.
Při kouření meršánové dýmky řezané z bloku přírodního meršánu dochází k absopci tekutých zplodin a k žádoucímu zabarvovaní, které od žluté barvy postupně přechází v medově hnědou po hnědou až po hnědočernou.
Na trhu se objevují dýmky řezané z bloků meršánu na povrchu zabarvené do lehce okrova, vnitřek je ovšem čistě bílý. Tyto dýmky jsou ošetřeny včelím voskem a nejsou tolik náchylné k mapám z potu a otiskům prstů, které u čistě bílých dýmek mohou vznikat z potu a mastnoty rukou při držení dýmky. Pot a mastnota zabraňují rovnoměrnému zbarvení. Staré doporučení pro kouření dýmky bylo držet dýmku v ruce s bavlněnou rukavicí. Dlužno podotknout, že toto doporučení platí stále, pokud chceme mít krásně zakouřenou a rovnoměrně zabarvenou dýmku.
