Od hliněné dýmky k uměleckému rituálu

Dýmka provází evropskou kulturu už od 17. století. Zatímco první dýmky byly křehké a prosté hliněné tvary, postupně se stávaly osobním artefaktem, symbolem klidu i stylu. Každé století přineslo nový tvar, nový materiál – a jiný způsob, jak si vychutnat chvíli s tabákem.
V českých zemích sehrály významnou roli dva typy dýmek: porcelánové dýmky a selské dýmky – visačky, známé i jako krakonošky.

17.–18. století: Když kouř voněl po porcelánu 🍶

Po roce 1600 se tabák rozšířil po celé Evropě. Kouření se stalo módní záležitostí a s příchodem porcelánu došlo i na první „luxusní“ dýmky.
Kolem roku 1750 vzniká v Německu a Rakousku takzvaná Gesteckpfeife – sestavná dýmka z porcelánové hlavy, dřevěné troubelí a kovového víčka proti větru. Tento typ se brzy rozšířil i do Čech.

Od konce 18. století začaly porcelánové dýmky vyrábět české manufaktury v Horním Slavkově, Klášterci, Lokti a Březové. Byly bohatě ručně malované – nejčastěji lovecké scény, krajiny nebo vojenské motivy.
Porcelánová dýmka byla ozdobou kavárenských stolů, ale také upomínkovým předmětem – dávala se vojákům při odchodu do služby nebo jako památka na regimentu.

19. století: Selské visačky a kouř z lískové troubele 🌄

S rozšířením tabáku mezi obyčejné lidi se dýmka stala i nástrojem venkovského odpočinku.
Kolem roku 1820–1850 vznikají vysoké selské dýmky, v lidové mluvě zvané visačky nebo krakonošky. Typickým znakem byla dlouhá, často kolmo dolů směřující troubel z lísky, třešně nebo javoru, zakončená zahnutým náustkem. Dýmka se mohla při práci zavěsit pod bradu, aniž by ji kuřák musel držet v ruce – odtud název visačka.

Visačky bývaly jednoduché, ale měly osobitý půvab. Kovové víčko chránilo tabák před větrem, hlava bývala z hliny, později z briaru (vřesovce).
V Rakousku a Tyrolsku nesly podobné dýmky název Jägerpfeife – „lovecká dýmka“ – a staly se běžnou součástí výbavy každého myslivce či vojáka.

20. století: Od venkova k vitrínám 🍂

Na přelomu století přichází revoluce v materiálu: briar z kořene vřesovce**. Dýmky se zmenšují, zjednodušují a stávají se průmyslovým produktem. Porcelán i selské visačky tak pomalu mizí z běžného života.

Po první světové válce se však na venkově ještě dlouho kouřilo z visaček – zejména na Vysočině a v Orlických horách. Každý kuřák měl svou, často ručně vyřezávanou a zdobenou.
Porcelánové hlavičky se přesouvají do vitrín a stávají se sběratelským artiklem. Po druhé světové válce se výroba porcelánových dýmek prakticky zastavuje – přetrvávají už jen v muzeích a mezi nadšenci.

21. století: Návrat tradice 🔥

Dnes zažívají selské dýmky i porcelánové hlavičky renesanci – ovšem v roli řemeslných artefaktů.
Současní tvůrci jako BPK Proseč navazují na historické tvary visaček, kombinují tradiční dřeva s moderním zpracováním a oživují kouzlo pomalého kouření.

Porcelánové dýmky se znovu objevují v muzejních expozicích i v soukromých sbírkách a stále jsou součástí produkceBPK Proseč.
Z dýmky, kdysi běžného nástroje venkovana, se stal symbol řemesla, trpělivosti a klidu – přesně toho, co v dnešním světě často chybí.

Závěr

Ať už šlo o ručně malovanou porcelánovou dýmku, nebo prostou visačku z lískového prutu, každá nesla kus života svého majitele.