Tonni Nielsen

Tonni Nielsen

Po sedmi letech práce u W. Ø. Larsena v Copenhagenu potkal Tonni Nielsen nádhernou mladou Američanku jménem Barbara. To bylo v roce 1976. Barbara tou dobou studovala v Copenhagenu, ale právě v době jejich seznámení se její studia blížila ke konci. Stejně tak jí měla zanedlouho vypršet platnost jejích víz, a tak se musela vrátit zpět do Spojených států. Po poměrně krátké době se jí ale povedlo vrátit se zpět do Dánska a o rok později se pak s Tonnim vzali. O další rok později dal Tonni u Larsena výpověď a začal pracovat ve své vlastní dílně. Do té doby se ale stalo spoustu důležitých věcí; dovolte mi proto začít od začátku.


Brzká fascinace dýmkami
Tonni Nielsen se narodil v roce 1953 a jeho rodina tenkrát bydlela blízko jednoho starého muže, jenž vyráběl dýmky. Tonni pro něj čas od času vyřizoval různé pochůzky a byl fascinován, když viděl dýmky, jenž starý muž vyráběl. Když ale dokončil školu, zapomněl na tyto vzpomínky ze svého mládí a začal studovat na výrobce nářadí. Nebyl ale zcela spokojený a hledal proto něco jiného, čím by se mohl živit. Když do obchodu W. Ø. Larsen hledali člověka na výpomoc v dílně, zkusil se Tonni na dané místo dostat, což se mu nakonec povedlo. Stejně jako naprostá většina učňů v dílně musel i on dělat každodenní práce typu pískování a leštění, ale měl příležitost sledovat starší zkušenější výrobce při vyřezávání dýmek a dychtil po tom, aby si mohl vyřezávání dýmek zkusit. Nyní se v něm probudila fascinace těmito uměleckými výrobky, kterou zažil jako malý chlapec, a od té doby byl jasně přesvědčen o tom, že vyřezávání dýmek je pro něj to pravé zaměstnání.

Larsenova dílna byla tehdy hodně velká a pracoval v ní vysoký počet zaměstnanců. Vedoucím dílny byl Hans „Former“ Nielsen a během osmi let, kdy Tonni v dílně pracoval, se tam mohl setkat se známými výrobci Teddy KnudsenemPeterem Hedegaardem a Poulem Ilstedem, a to jsem jich vyjmenoval jen pár. Tonni se samozřejmě cítil frustrovaný, když mohl pozorovat výrobu tolika krásných dýmek, zatímco on musel každý den vykonávat monotónní úkoly, jež nevyžadovaly žádnou kvalifikaci. Není se tedy čemu divit, že uvítal každou příležitost, kdy mohl sám vyrábět dýmky. Jednalo se zejména o chvíle, kdy byl vedoucí dílny pryč. Tonniho přítel Teddy Knudsen mu tenkrát hodně pomáhal. Zhruba po roce Tonnimu připadalo, že je připraven ukázat svou první dýmku Formerovi. Former podal Tonnimu jeho dýmku zpět bez jediného slova, ale evidentně byl s výrobkem spokojen, protože od této chvíle mohl Tonni společně s Teddym vyřezávat vlastní dýmky, pokud byl schopen vedle toho stíhat své běžné povinnosti v dílně.

Když uplynuly tři roky, mohl už Tonni vyřezávat dýmky zcela sám, bez cizí pomoci. Celkově pak Tonni zůstal v Larsenově dílně po dobu osmi let, když se nakonec rozhodl začít pracovat na vlastní pěst. Vybavení odkoupil od vdovy po nedávno zesnulém výrobci dýmek, jenž vyráběl dýmky Celius. Tonni ale dál zůstal v kontaktu s Larsenovou dílnou a vyráběl pro ně dýmky.

Druhá strana Atlantiku
V roce 1982 chtěli Tonni s Barbarou zkusit něco nového. V tu dobu měli už dvě děti, z nichž to mladší bylo teprve miminko. Přesto si ale zabalili všechny své věci a přestěhovali se do Barbařiny rodné země, kde se usadili blízko města Louisville v Kentucky. Toto místo si vybrali kvůli prostému faktu – žili tam rodiče Barbary, kteří tak čas od času mohli pomoct s hlídáním dětí. Tonni dál vyráběl dýmky, především pro velkoobchodníky v Evropě. To trvalo dva roky, pak ale poptávka radikálně klesla. Tonni pochyboval o tom, že by se ve Spojených státech uživil jako výrobce dýmek, protože tam měl velmi málo kontaktů, a tak začal hodně svého času trávit jedním ze svých koníčků – tenisem.

Tonni měl evidentně na tenis talent, protože i navzdory faktu, že si zaplatil jen několik málo lekcí, jej na jednom místě přijali jako instruktora. Dalších deset let se tedy živil jako trenér tenisu a během této doby vyrobil jen minimální množství dýmek.

Častý návštěvník dýmkových výstav
Touha vyrábět dýmky samozřejmě Tonniho nikdy zcela neopustila; naopak, v jeho životě byla vždy naprosto evidentní a on si brzy uvědomil, že mu tato činnost chybí. Ani město Louisville a vlastně ani celá země Kentucky se nijak nespojuje se světem dýmek v jakémkoliv slova smyslu, a pokud Tonni ví, je dokonce jediným výrobcem v této zemi. Musel se tedy setkat s lidmi ze světa dýmek a představit veřejnosti své výrobky. Nejlepším místem pro prezentaci uměleckých produktů jsou určitě dýmkové výstavy. Od této chvíle (nacházíme se nyní na začátku tohoto století) byl tedy Tonni častým návštěvníkem výstav dýmek po celých Spojených státech a jeho dýmky získávaly stále větší popularitu.

Dánské řemeslné umění
Tonni a Barbara milují Dánsko a na ostrově Lolland proto mají letní dům, kde každé léto tráví několik měsíců. Tonni si zařídil dílnu i v tomto domě, často ale také navštěvuje své přátele Formera a Toma Eltanga a pracuje s nimi v jejich dílnách. Tu a tam se také setká s Teddy Knudsenem, ale Teddy teď v Dánsku tráví jen málo svého času.

Tonni je samozřejmě dánský výrobce dýmek ve všech možných ohledech: řemeslo se naučil v Dánsku a pracoval tam po dobu mnoha let. Ale nesmíme opomíjet fakt, že nyní žije ve Spojených státech, proto jsem se ho zeptal, jak bývají jeho výrobky označeny. Odpověděl mi, že dýmky teď nemůže označovat nápisem Made in Denmark, i když několik z nich, vyrobených během léta, skutečně vznikne v Dánsku. Místo toho zvolil označení Danish Handicraft (dánské řemeslné umění z ang.), protože jak Tonni ostatně sám říká: „Dýmky jsou možná vyřezané v Kentucky, ale stále je vyrábím svýma rukama a tyhle ruce jsou určitě dánské.“

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.